Říká slovenský architekt Tomáš Šebo, spolumajitel architektonického ateliéru Šebo – Lichý, který je součástí skupiny ITB Group – společnosti, která se zabývá nejen návrhy, ale i realizacemi bytových a administrativních objektu. Díky tomu si muže autorská dvojice Šebo – Lichý dopřát asi největší luxus architekta: Být sám sobe investorem.

Ondrej Krejčí

 

Jako jedni z mála architekti! Vlastníte ke studiu rovněž developerskou společnost. Co bylo impulzem jejího založení?

Po roce 2001 se rozbíhal realitní boom, na Slovensku zejména v Bratislavě vznikalo množství projektu, často bez citu a logiky. Každý, kdo vlastnil pozemek, chtěl být developerem. Při zpracování studií pro různé klienty jsme měli často pocit, že se dal projekt udělat lépe. Spolu s mým partnerem, Igorem Lichým, jsme měli za sebou několikaleté zkušenosti s prací pro nadnárodní stavební společnosti pro projekty v Praze, Trnavě, Bratislavě, takže jsme si řekli, že je načase je zúročit.

 

Který projekt byl prvním developerským počinem?

Menší bytový projekt Vista residence – 11 bytu ve vilové čtvrti v Bratislavě.

 

Byl úspěšný?

Všechny byty se prodaly, výsledek nás motivoval do dalších projektu.

 

Presto jste, předpokládám, museli nabídnout něco „navíc“…

Naší přidanou hodnotou bylo, že jsme klientům nabízeli v ceně projektu i návrh interiéru. S projektem jsme žili ve dne i v noci, celé jsme si to poctivé „odmakali” a odseděli, každý byt jsme navrhovali, jako by byl náš vlastní. Byla to cenná zkušenost.

 

Nebáli jste se silné konkurence? Pomáhal vám se záměrem nějaký investor, nebo jste proste vsadili vše na „jednu kartu?”

Byli jsme dost překvapeni, že konkurence nebyla až tak silná, jak to z počátku vypadalo. Ukázalo se, že to, že na trhu je rada neprodaných bytů, ještě neznamená, že jsou dobře nevržené – naopak. V zásadě jsme se asi odlišili osobnější přístupem. Díky tomu, a také díky dobré lokalitě, se našli lidé ochotní zaplatit za byt řekneme nadstandardně vysokou cenu.

 

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda být architektem / investorem v jedné osobě?

Vnímám spíše výhody – krátká cesta k rozhodnutím, žádné zbytečné prostoje, vnímání zakázky komplexně – ne jen pres tabulky, ale na druhé straně také ne jen pres design. Na projektu Nový Háj jsme například umožnili první polovině klientu svobodně si zvolit tvar a velikost oken a polohu i velikost balkónu – vytvořili jsme architektonický koncept, který toto dokázal absorbovat. Setkalo se to s pozitivním ohlasem, na druhé straně to představovalo enormní rozsah projekčních prací. Klasicky developer by pro to nemel pochopení. Ale my jsme to vnímali očima architekta – jako přidanou hodnotu. Ale abych jen nevelebil, někdy jsme schopni v zájmu nalezení ideálního řešení jako architekti „spotřebovat’ neuvěřitelné množství času, což by nám asi každý jiný developer neumožnil. Pak musí nastoupit sebekázeň…

 

V administrativním projektu Wallenrod jste použili dvojitou zelenou fasádu – jak na tento nápad reagují nájemci? Jsou ochotní tuto technologii zaplatit? U administrativních projektů bývá silný tlak na co nejnižší cenu…

V případě Wallenrod jsme mezi poměrně rušnou ulici a kancelářská místa vložili jakousi membránu ze zeleně. Jako architekti jsme si to navrhli, jako developeři jsme si to spočítali a jako investoři jsme si to odsouhlasili (smích). Věděli jsme, že cena této fasády bude tvořit cca 3 % ceny stavby. Rozhodli jsme se, že stojí za to, aby naše budova byla příjemnější, atraktivnější, jiná.

 

Není údržba fasády příliš náročná?

Údržba zeleně tvoří asi 2,4 % nákladu na celkový provoz budovy – Důležité pro nás je, že od užívá- tělu budovy máme jen pozitivní reakce.

 

Rada majitelů větších ateliéru si časem posteskne, že se z nich stali spíše manažéři a nemají na architektonickou praxi čas, je to i váš případ?

Je to bohužel tak, navíc náš čas se ještě dělí mezi ateliér a developerskou firmu. Naštěstí už máme v ateliéru lidi, kterým nemusíme stát za zády a do nekonečna s nimi řešit procesní záležitosti. Ale máte pravdu, manažerská práce převažuje.

 

Dokážete odhadnout, kolik času vám zabere vedení zakázek, a kolik prostoru zbývá na tvůrčí práci?

To vím velmi přesně – každé úterý odpoledne často až do pozdního večera máme takzvaný design meeting. Všichni architekti prezentují, co práve řeší a v diskusi hledáme tu správnou architekturu a ideu. Mám to moc rád, častokrát je to jediný čas, který mohu věnovat tomu, kvůli čemu jsem chtěl být architektem.

 

Jak byste charakterizoval současnou architekturu na Slovensku? Je více tradiční nebo jsou lidé otevření novým nápadům, směrům?

Mam hlavně radost, že architektura na Slovensku se stává více věcí veřejnou, lidé ji vnímají, zajímají se o ni, protože si – i na základe negativních zkušeností – uvědomili, že výrazně ovlivňuje jejich životy. Pravděpodobně stejně jako v Česku i jinde – je to různorodé, je například cítit návrat k archetypálním formám – jakési moderní převyprávění původní lidové architektury. Je to reakce na předešlé období poptávky po minimalismu.
Ale pestrost je skutečně cítit, je mnoho architektu s osobitým přístupem, ovlivněných spíš místem a charakteristikou zadání než nějakými trendy. My se snažíme patřit do této skupiny. V tomto nad- časovém přístupu je pro mě z českých architektu vzorem například Josef Pleskot.

 

V České republice představuje poměrné velký problém komplikovaný stavební zákon i neochota úřadu podílet se na zajímavých projektech…

Na Slovensku v současnosti probíhá diskuse o podobě nového stavebního zákona. Osobně si myslím, že není ani tak problém v komplikovanosti zákona, jako v jeho důsledném používání a dodržování. Jako zásadní kámen úrazu vnímáme též nepředvídatelnost schvalovacích procesu. Nemůžeme si přesně projekty naplánovat, pokud netušíme, jak dlouho bude trvat povolovací proces, a kdo všechno se nám tam „poodvolává” – přitom naše projekty jsou v souladu s platným územním plánem… Je to začarovaný kruh.

 

Projevila se na Slovensku ekonomická krize tak silné jako v České republice, zlepšuje se situace ve stavebnictví?

Ekonomickou, respektive realitní krizi nevnímáme jednoznačně negativně. Realitní bublina splaskla, mnoho projektu a firem to nepřežilo a my jsme samozřejmě rádi, že proplouváme úspěšně.
Trh se ale vyčistil, investoři a developeři už nemají „velké oči”, jejich projekty jsou reálnější, méně megalomanské. Byty se například nenavrhují spekulativně, ale na základe opravdové poptávky. Klienti jsou náročnější, přicházejí i mnohem víc zorientování. Více se snaží rozlišovat kvalitní projekty od těch mene kvalitních, respektive nekvalitních.

 

V České republice je velmi problematické najít solidní stavební společnost, která záměr realizuje, je u „sousedu” situace lepší?

Stavební byznys obecně není jednoduchý, zakázek stále není mnoho, stavební firmy jsou ve snaze získat zakázku ochotné souhlasit s ne- kdy až nerealistickými podmínkami. Naše zkušenost je pak taková, že problém není ani tak v kvalitě díla, velkým problémem bývá spíše nedodržení lhůt dodání stavby.

 

Věnujete se i menším projektům, jako jsou rodinné domy?

Rodinným domům se věnujeme velmi rádi, obzvlášť pokud nabudeme po prvních setkáních s klientem dojmu, že dokážeme najit společnou „vlnovou délku”. Protože pak vznikají zajímavé domy. Práce na takovém projektu je pro nás osvěžení a jsme ochotni udělat množství víceprací, aby byl výsledek originální a klient spokojený.

 

Platí mezi většími a menšími zakázkami přímá úměra v časové náročnosti nebo muže být rodinný dum stejně náročný jako velký developerský projekt?

Právě jsme dokončili rodinný dum, který jsme spolu s klientem tvořili – samozřejmě s přestávkami – pět let. Za ten čas jsme dokončili 4 bytové domy, dvě kancelářské budovy a řádu dalších projektu. Pět let samozřejmě neznamená, že jsme pomalí, souvisí to s vůlí klienta přijímat rozhodnutí, s jeho časovým nastavením – tento konkrétní klient nemel bytový problém, nic ho časově netlačilo, proto si na rozhodnutí nechával více času – a samozřejmě vše souvisí i s rychlostí řízení úřadu v procesu získávání povolení… Na druhou stranu můžeme s klidem říct, že ačkoliv se jedná o novostavbu, je to design prověřený v čase, klient i my jsme s ním stále stejně spokojení.

 

Jaké výhody, respektive nevýhody menší zakázky přinášejí?

Jednoznačnou výhodou je vyšší podíl kreativní práce a rychlá zpětná vazba mezi klientem a námi. Na druhé straně se říká, že například rodinný dum je nejtěžší zakázkou. Pro klienta je to významná celoživotní investice, přistupuje k ní mnohem opatrněji než třeba k návrhu sídla firmy. Architekt musí pochopit klientům životní styl, jeho priority a vytvořit mu pro jeho život vhodný obal, abych tak řekl. Když to srovnám ještě jednou se stavbou firemního sídla – majitel například umí dost přesně a rychle definovat požadavky na kancelářské prostory pro sebe a pro své zaměstnance, ale rozhodování o vlastním dome je pro něj mnohem osobnější, náročnější, samotné mu návrhu předchází mnohem delší a podrobnější diskuse. Důležité pro nás je nenutit mu naše vidění světa, ale pochopit to jeho, nabídnout mu řešení a hledat společnou řeč.

 

Vaše rodinné domy mají nezaměnitelný rukopis, ale každý je trochu jiný, jak pracujete s kontextem místa?

Místo realizace je samozřejmě determinující. Ale v podstatě mě tento váš postřeh netěší, snažíme se nemít žádný rukopis, vždy chceme začít na „nepopsaném” papíru…
Musíme se zřejmě snažit ještě víc (smích). Náš přístup vlastně vylučuje jakoukoliv opakovatelnost, neexistuje stejné klientské DNA, ani stejné místo, neměly by tedy existovat ani dva podobné domy.

 

Co říkáte na přísné požadavky EU z hlediska energetické náročnosti budov?

Byl jsem na konferenci o zelených budovách v Praze. Mezi množstvím nadšených přednášek o tom, jaké světlé zítřky nás čekají, když budeme využívat moderní technologie, různé finančně náročné certifikace procesu atd., na mě velmi zapůsobila přednáška vašeho expremiéra Mirka Topolánka, který analyzoval úspory energie v případě všech nove postavených budov – pokud by vyhovovaly všem certifikačním kritériím – a porovnal tyto potenciální úspory s úsporami, které by vznikly kdyby se lépe ošetřily ztráty energie při transportu elektrickým vedením. Výrazně efektivnější z toho vyšlo věnovat se elektrickému vedení. Tím samozřejmě nechci říct, že energetická úspora nemá smysl, jen je důležité rozlišovat rozumné opatření a nehnat věci do extrémů. V Bratislavě jsme například vyprojektovali a postavili „zelenou budovu” – snad první rekonstruovaná budova na Slovensku, která splňuje standard BREEAM excelentní.
Kromě energetické efektivnosti jsme sledovali například i to, aby stavební materiály byly používané z lokálních zdrojů, tj. při jejich dopravě na stavbu vznikala minimální zátěž CO2, fasáda není celo- prosklená, čímž se snižuje potřeba chlazení, atd. Toto jsou podle mě opatření v souladu se zdravým rozumem.

 

Registrujete zvýšený zájem stavebníků o pasivní domy?

Klienti měli v devadesátých letech prioritu v tvarové přebujelosti a prostorové velkorysosti, dnešní klienti se více zajímají o energeticky úsporné materiály a technologie, je to ale okrajová záležitost kvůli cenové (ne)dostupnosti. Řekl bych, že pasivní domy jsou u nás ve stejném stádiu, asi jako byly v devadesátých letech první počítače – drahé a nedořešené. Na pasivní dům jsme ještě objednávku nedostali.

 

Kdo je pro vás ideální klient? A potkali jste takového?

Ideální klient neexistuje, neočekávám ho, ani ho vlastně neumím popsat. Při návrhu svého vlastního domu jsem měl s klientem též velmi práce (smích). Ale velmi dobře se nám spolupracuje s lidmi, kteří mají zájem hledat ideální řešení, nemají patent na rozum, umí definovat své životní potřeby a po absolvování tohoto hledání nám dají důvěru a vy- trvají v ní až do konce stavby. Naštěstí o takové lidi není nouze. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsme rádi architekty.

 

Kompletný článok si prečítajte tu.